Do Alp, dokud to ještě jde


Obrázek uživatele adam hrubý

By adam hrubý - Posted on 27 Září 2020

Na začátku září napadlo v Chamonix půl metru sněhu, takže jsme s Tomášem Indrou museli přehodnotit naše plány na Walkerův pilíř na Jorassy, slušná předpověď je na Dolomity, a tak v pondělí 7.9. ráno vyrážíme z Prahy na jih do slunné Itálie, cílem je stará známá oblast Pala.
10.9. docházíme od auta nad chatu Pradidali a odpoledne nacházíme krásný místo pro stan o kus výš v údolí nad chatou, dokonce poblíž teče i potok. Odpoledne se snažíme ještě najít kratší sportovku na Torre Pradidali, leč nenajdeme ani nástup, takže to jistí pivo na chatě a jdeme si brzo lehnout.
Ve středu začíná to pravý dobrodružství, ve čtyři vstáváme, po snídani sestupujeme někoik set metrů pod chatu, abychom se dostali k úpatí Sass Maor, odkud zase několik set metrů stoupáme feratou bočním údolím, kudy potom už v lehkym lezeckym terénu traverzujeme na rampu, která dělí východní stěnu Sass Maor na horní a dolní polovinu. Lezeme starou klasiku - Solledera, materiál spíš trochu horší, cesta hodně traversuje, traversy jsou exponovaný, štandy dolomitský, někde nýt, někde skoby, někde starý špatný, kývající se skoby. Má to 18 délek, na vršek dolézáme asi v půl osmý a rychle začínáme slaňovat. V jedenáct v noci konečně dojíždíme na cestu pod stěnou, v půl dvanáctý dopíjíme u chaty Rifugio Velo della Madonna poslední vodu a vyrážíme po feratách přes hřeben zpět do našeho údolí. Ve tři v noci se definitivně ztrácíme v suťáku v úzký soutězce někde v hřebeni mezi Sass Maor a Campanile Pradidali. Sedáme si na lana pod velký kámen a klepeme se zimou do svítání. Za světla celkem hladce nacházíme cestu a po hodině už notně pomačkaný objednáváme ranní pivo v Rifugio Pradidali. Pak už jenom docházíme ke stanu, vaříme vydatnou snídani a následuje koma až do odpoledne.
Další den už musíme sejít večer do údolí, navíc se má odpoledne kazit počasí, tak volíme Buhl Riss na Cima Canali, ale jen na pilíř a slaňení pilířem zpět. Tím pádem jdeme na lehko, boty a bundy necháváme pod stěnou. Tahle cesta je překrásná, leze se víceméně od první délky, obtížnost 5-6, pevná skála, dobře dojistitelná, občas skoby, štandy na dolomitský poměry slušný. Otáčíme nad 11. délkou, kde cesta uhýbá doprava a potom už v lehkém vede na vrchol. To těžší jsme vylezli, ale červíček, že jsme nebyli na vrcholu, hlodá, sem bych se ještě rád vrátil. Každopádně cestu doporučuju.
Pak už jen nekonečný sestup s krysama zpět k autu, pořádná večeře a ráno valíme zpět do ČR, aby Tomáš mohl doma na 3 dny do karantény :-).
Nějaký fotky z výletu zde:
https://www.zonerama.com/homedik/Album/6613763

Tagy

Navigace